Stovka 2015

Ze samotného okraje Brna - jeho nejzápadnější výspy u přístaviště na konci, či spíše začátku, brněnské přehrady u Veverské Bítýšky jsme vyrazili ve složení Ďábel, Vojta, Čáp a Kája po zrušené dráze, v Bítýšce nás dohání Standa a za soumarku po červené značce dosahujeme proti proudu Svratky města Tišnova. Těsně před ním se k nám přidal Stopař, který si na chvíli odskočil z Hajánek a tak nás doprovodil pouze na nádraží do Borače, odkud se vrací zpět na rodinnou oslavu. Další cesta nocí vede v šesti.

Téměř nejzápadnější cíp Brna se nachází paradoxně za přístavištěm Veverská Bítýška.

Červenou značku a Svratku jsme neopustili ani za Tišnovem, ani za Nedvědicí, kde se od nás o půlnoci oddělila železnice a údolí se ještě více sevřelo a ztichlo. Osuový okamžik nastává na začátku Ujčova, ve čtvrti zvané Kasany. Užíváme si zrovna krátkou přestávku (Ďábel nám stopuje čas), když v mém chodidle něco hrozivě zapraští a ucítím prudkou bodavou bolest. je čast vyzout sandálky. Jenže ani drahá kožená obuv značky 24 hrs+, kterou jsem si loni dovezl z Barcelony mým nohám nepomáhá. Právě naopak, zcela neortopedické vložky stupňují bolest až do nesnesitelné míry. Vážně uvažuji, že závod vzdám, ale přitom se snažím bolest rozchodit.

Nejkritičtější chvíle pochodu se blíží. O půl páté ráno přecházíme přes tichou hráz vírské přehrady, opouštíme civilizaci a jdeme lesem a mokrou trávou. Od ukončení pochodu mě dělí nepatrný kousek, který překonaly Vojtovy posměšky.

Mírně bloudíme, procházíme Štěpánovem a k další změně dochází až pod hrází Vírské přehrady, kde nás dvě hodiny před svítáním opouští Kája, která se dle plánu vrací do Brna. Zbývající pětice je odsouzena k tomu, celou trasu dojít až do cíle v Hlinsku. Předtím nás ale čeká ještě dramatická cesta. O půl páté ráno překonáváme psychologickou bariéru tvořenou hrází vodní nádrže Vír a loučíme se s civilizací. Další cesta vede po značce lesem a já si už hledám místo k přespání až do rána, neboť bolest je nesnesitelná. S nohou zřejmě není něco v pořádku a myšlenky na trvalé následky jsou snad ještě horší než pocit trhání šlach při každém došlápnutí. Již pevně rozhodnut, že skončím, se ale nakonec nehodlám smířit s vojtovými posměšky na svoji adresu a překonávám ukrutné trápení.

Do Dalečína přicházíme za kalného svítání, ale denní světlo přecejenom vlévá trošku čerstvé krve do našich žil. Na pastvinách nad obcí snídáme a přes Unčín scházíme po loukách a přes lesíky jako z obrazů dávných místrů do Jimramova, který právě povstává z ranní mlhy. Tady číhá zákeřná krize jiného druhu. Ďábla zničehonic posedne neodbytná touha nepokračovat v cestě, která mu najednou připadá jako zbytečná ztráta času, a nám trvá půl hodiny, než ho přesvědčíme, že dojít závod, na který nás pozval, je víc než jen jeho morální povinností.

Ochablost všech myslí je nakonec zažehnána a po nechtěném rozdělení, ke kterému dochází vlivem pochodové chromatografie (nejzdatnější je překvapivě Evča, která se Standou mizí kdesi vpředu s Ďáblem v závěsu, po němž následuje velká mezera, uzavíraná Vojtou a nakonec zcela vzadu mnou s pokřivenou tváří) kdesi mezi Novým Jimramovem a Líšnou se všichni potkáváme za stolem v restauraci na Sněžném. Navždy v našich myslích zlatým písmem zapsaná pórková polévka nám definitivně dodává síly k dokončení pochodu a přestože nám zbývá ještě 20 km mezi zástupy turistů, kteří nechápou, proč jdeme tak pomalu, míříme samotným nitrem CHKO Žďárské vrchy k cíli.

Důležitým bodem na trase je pak ještě Devět skal, kde Ďábel rozděluje dorážecí zkaženou česnekovou čokoládu, kterou přivezl z konference v Estonsku a pak již částečně mimo své vědomí dorážíme k odpolednímu přes Herálec a nekonečných posledních 10 km do vysněného Hlinska. Ani dobytí jižního pólu by mě v tu chvíli nepotěšilo víc než prostá plechová cedule se sedmi černými písmeny.

Neuvěřitelné se stává skutečností. Počtvrté jsme ušli stovku. S bolestí téměř nepopsatelnou se belhám k nádraží a následující týden trávím v posteli se zánětem šlach.

Cestu na nádraží si již téměř nepamatuji. Bolesti v chodidle se vystupňovaly do té míry, že mě v Brně musela Drobek od vlaku téměř dovléct domů a po pondělní návštěvě MUDr. Kuchařové v Adamově, kam mě odvezl Honza naší věrnou Patricií, jsem strávil týden upoután na lůžku, léčením zánětu šlach na který jsem dostal antibiotika a dvě růzé mastičky. Když mně paní doktorka nohu prohmatala a ucítila děsivé vrzání, konstatovala prostě: „to musel být pořádnej pochod“.

Související články:
	Článek: Stovka pošesté 23. 8. 2019